Já věděl, že mi neuteče..... A taky že neutek, byl přitom tak překvapenej, že se nezmohl na nic. Až do konce života si budu pamatovat ten jeho výraz odrážející děs a překvapení zároveň......
Stalo se to v sobotu patnáctýho května, toho dne bylo venku opravdu hnusně, takže se mi fakt nechtělo nahánět "mého klineta" někde po městě. Úplně mi stačilo, že jsem den předtím prostál přes půl hodiny před jeho školou. Ten zlosyn se ani neuráčil přijít, takže celý to rendez- vous bylo zbytečný. Promoklej a znechucenej jsem se vydal na cestu zpět do svýho doupěte. "Však já si toho syčáka brzo najdu," říkám si. Ve svým mafiánským doupěti jsem si ještě toho večera naplánoval nový krásný dostaveníčko, před jeho domem, ze kterýho už se po svejch neměl vrátit. Myslel jsem, že to provedu někdy během dalšího tejdne, ale osud, ten lišák jeden všiváckej tomu chtěl jinak.
Jak tedy říkám, byla sobota patnáctýho, šedivá obloha napovídala, že ten den nebude zrovna dvakrát příjemnej, takže jsem ho skoro celej strávil leštěním a olejováním mí sady vražednejch nožů. Osobně jim dávám přednost před pistolema, i když musím uznat, že Colt 1911 má taky něco do sebe. Byl jsem plně zabranej do tý práce, když v šeru neosvětlené místnosti najednou zablikal displej mího mobilu a charakteristickej zvuk ohlásil novou příchozí zprávu. Jeden z mích kámošů se mě ptal, zda večer dorazím na jeho narozeninovou oslavu. "No proč ne?" říkám si,"aspoň nějaký rozptýlení v tomhle nudným dni."
Ta oslava se konala v jednom z místních café jménem Hostel ( stejnak nechápu, proč se tomu říká café, když jsem tam nikdy nikoho kafe pít neviděl...). Když jsem dorazil, zábava se zrovna docela slušně rozjížděla, u vélkýho stolu v zadní soukromé části podniku už sedělo několik týpků, meziněž jsem dobře zapadl. Vždy si sedám tak, abych měl dobrý rozhled po celé místnosti, jen tak pro jistotu.
Postupem času přicházelo ještě mnoho jiných hostů, které jsem neznal a o které jsem se ani moc nestaral. Spokojeně jsem usrkával místní pivo a bavil se konverzací, jež příliš nezatěžovala mou otupující mysl. Už bylo hodně po osmé, když se můj zrak stočil na protější stranu stolu. Když jsem ho spatřil, nemohl jsem uvěřit vlastním očím.
Přímo proti mě si právě velebil "můj klient". Zrovna o něčem debatoval s oslavencem a popíjel řezané. Zdálo se mi to jako sen. Dean O' Banion v celé své kráse. Bylo evidentní, že netuší, že bude mou příští obětí. Odešel jsem z místnosti a na záchodě jsem si v rychlosti naplánoval postup. Můj improvizovaný plán byl jednoduchý. Do růkávu jsem schoval svůj oblíbený patnácticentimetrový nůž a šel na věc.
Když jsem se vrátil zpět do sálu, Dean seděl zády ke mě. S někým si zrovna povídal a vůbec o mě netušil. Přímo uprostřed rozhovoru jsem k němu tiše ze zadu přistoupil. Tahle chvíle mě vždycky baví ze všeho nejvíc. Položil jsem mu levou ruku na rameno a sklonil se k jeho uchu. "Už na tebe někdy sáhla smrt?" zeptal jsem se. V tu samou chvíli jsem nůž, připravený v pravé ruce, přiložil pod jeho pravou lopatku a zatlačil. Čepel projela kůží a vydala se na krátkou pouť kolem páteře až k jeho srdci. Dean přitom zalapal po dechu, zachroptěl a otočil hlavu směrem ke mně. Těď už jsem si byl jistej, že mi neuteče.... A taky že neutekl, už nemohl, už nemohl vůbec nic... .
Až do konce života si budu pamatovat ten jeho výraz odrážející děs a překvapení zároveň. Do široka vyvalené oči prozrazovali upřímné vyděšení a strach ze smrti. Naposledy zachroptěl a jeho oči se zakalily. Během sekundy jsem vytáhl nůž a rychle jej schoval zpět do rukávu. O' Banienova mrtvola se sesunula na židli. Kolem sedící se nezmohli na nic. Jen tam tak seděli a nevěřícně na něj zírali. Já už v tu chvíli byl venku před Hostelem a nasazoval jsem si kapucu, protože pršelo a já nemam rád, když mám mokré vlasy......
Možná, že to bylo trochu zbabělé, ale kdo by nevyužil, tak skvělou příležitost