Včera jsem se po dlouhé době marodění vrátil zpět do podsvětí. Věděl jsem, že ho musím zabít rychle, nechal jsem mu dva týdny na zabíjení, už to prostě musel někdo skoncovat. Viděl jsem ho, jak jde do místního pajzlu, kde sice vaří tak na pozvracení, ale mordy se tam plánují víc než dobře. Bohužel pro něj se stejně tak dobře provádějí. Počkal jsem si na něj venku, sledujíc odraz dveří ve skle. Hned jak vyšel, došlo mi, že něco není v pořádku. Někdo byl s ním. Vběhnul jsem teda do toho... říkejme tomu hospoda, že mu nadběhnu druhým vchodem spolu se svým komplicem. Štěstí mi ale nepřálo a já věděl, že sebemenší chyba by znamenala neúspěch, takže jsem se připravoval skoro celou cestu do sídla míru (škola), kde se dle přísného pravidla nesmí vraždit - s tím jsem musel počítat. Když už jsme byli sotva pět metrů před sídlem, řekl jsem svému komplici "Hochu, dneska to nepůjde potichu, je moc daleko", on jen přikývnul, ani na chvíli nezaváhal. Oba jsme vytáhli Magnumy, namířili a téměř současně jsme vystřelili. Jeho společník ho chytil a se slzou v oku řekl "Říkals, že po tobě nikdo nejde", vteřinu potom už držel v ruce Colt 1911 a mířil mi na hlavu. S komplicem jsme se rozeběhli k sídlu míru... Stačilo na vteřinu zaváhat a už tohle nepíšu. Začíná tu být horko, někdo hodně usiluje o mojí hlavu, musím jít. Sbohem, nebo raději nashledanou.
Oficiální omluva: Sorry, fakt jsem tě nechtěl zabít jen tak, navíc těsně před školou, ale jak už jsem napsal, dva týdny jsem tě nechal na pokoji... Zasloužil sis zemřít.
Předmět: Mord: Don Capo (vrah)